Tento projekt podpořilo
Ministerstvo životního prostředí ČR.

   Přemýšleli jste někdy o tom, jak je možné, že vlaštovka zakládající prvně hnízdo ví, jak ho udělat? Neumí se zeptat, nemá žádný technologický návod a přece umí. Ví kdy odletět a kudy na jih. Každý brouk, každá dešťovka se umí chovat tak, aby jejich šance na přežití byly co největší.

Není rozhodující, zda zázraku života budeme říkat dílo Přírody, dílo Boží, nebo dílo nějaké vesmírné evoluce. Rozhodující je, že i my lidé - naštěstí pro nás - jsme velice pevně vetkaní do přediva živého obalu naší Země a že o něm - naneštěstí - tak maličko zatím víme. Jenže chceme být stále civilizovanější, kulturnější, nezávislejší. Zatím si počínáme jako dítě v období prvního vzdoru. To se také pokouší bez dostatečných zkušeností prosazovat svoji vůli a zvyšuje riziko malérů. Pro současné lidské společenství tím narůstá obtížný úkol - nevyčleňovat se z prapůvodních dějů života až ke ztrátě pudu sebezáchovy sebe sama, svého rodu, svého druhu a k ničení živého v okolním prostředí; nevzdalovat se Přírodě, dokud nebudeme o ní a o sobě - jako její organické součásti - víc vědět.

   Narodil se Človíček. Váha - něco kolem tří kil, délka něco kolem 50 centimetrů, ale v jeho genetické výbavě jsou shrnuty zkušenosti miliónů předchozích generací. (Skutečně nejde o nadsázku, pokud se vzdáme nevděčného pokusu odhadnout, od kdy se smí máš předek nazývat člověkem. Je prokázáno, že z 98,4 procent máme stejnou genetickou výbavu se šimpanzi.) Právě z těchto dlouhověkých a bytelně zabudovaných genetických dispozic můžeme oprávněně čerpat naději pro budoucnost. Jen to nešťastné "zkulturňování" nové bytosti nesmíme už chápat - jak tomu doposud bývá - jako výchovu s hlavním motivem: čím dál od všeho živočišného, tím lépe.