Unikátní norský dokument, který uvrhl fashion blogerky do sweatshopu v Kambodži, byste si neměli nechat ujít. Mnohé možná za výrobou triček, které nosíte, tušíte, ale tohle vám otevře oči opravdu dokořán! Přijďte se ve čtvrtek 6.10. na něj podívat k nám do Zdravé Jídelny.

Rozmazlená konzumní společnost, rozmazlení lidé a rozmazlené děti, kteří si kupují spousty věcí, které k životu nepotřebují. Tento lament jste už slyšeli tisíckrát a asi to s vámi moc nepohnulo, podobně jako zkazky o dětské práci v továrnách v Asii, nelidských pracovních podmínkách a 16 hodinových pracovních směnách 7 dní v týdnu.

V segmentu módy jsou na špici fashion blogerky. Nakupování oblečení, bot a doplňků je pro ně forma terapie, uklidňující činnost a záminka pro další blogpost, fotku na Instagramu a video na YouTube. Přesně z této skupiny si vybral hlavní aktéry dokumentární projekt Sweatshop – Deadly Fashion publikovaný online nejprodávanějším norským deníkem Aftenposten.

Uvrhl dvě fashion blogerky Anniken a Fridu a blogera Ludviga do zaprášené Kambodži přímo za šicí stroj ve sweatshopu - tedy v místě, kde se na ně šije.

Dokument o 5 dílech po 10 minutách je stavěný na kontrastu. V prvním díle vidíte v medailoncích účastníků ukázku z jejich šatníků a velkých domovů. Povídání se točí ohledně jejich stylu, oblíbených značek. Ludvig uznává, že má i oblečení, které na sobě nikdy neměl. Po nákupu si to prostě rozmyslel, už se mu nelíbilo. Návštěvnost na blogu Anniken se pohybuje okolo 10 tisíc lidí denně. Měsíčně si pořídí nové oblečení zhruba v hodnotě 600 dolarů, ale už přes rok si ho vlastně nekupuje. Posílají jí ho značky zdarma a věří tomu, že díky zviditelnění přes její mediální kanály si ho koupí spousta jiných mladých dívek a investice se jim tak vyplatí. Těžko byste hledali lepší kandidáty na vystřízlivění z jejich světa nadbytku.

Velké zjištění: To, že žijete v hrozných podmínkách celý život, neznamená, že vám nevadí

Právě setkávání fashion mládeže z Norska s realitou v Kambodži je hlavní náplní projektu. Špína a prach na tržišti a vlastně téměř všude v hlavním městě Phom Penhu je nic oproti obydlí jedné z švadlen, v kterém s ní trojice stráví noc v její ložnici, tedy na zemi. „Naše koupelna je větší než celý její byt," komentovala Anniken obydlí ženy, která vydělává 130 dolarů měsíčně za 7 dní práce týdně od rána do noci. Sama si kupuje oblečení maximálně dvakrát do roka a nikdy cena za jeden kus nepřesahuje 2 dolary. V kambodžském butiku značky Mango s cenovou hladinou přizpůsobenou peněženkám turistů přiznává, že by musela vydělávat na podobnou bundu, kterou v práci šije, celý rok.

Mnohem tvrdším zážitkem je pak samotné usazení za stroj ve sweatshopu. Mladí Norové jsou součástí manufakturního kolečka, sešívají do zblbnutí stále jeden šev. Nejde jim to a tak z nich místní nejsou zrovna nadšení, protože s pomalejší prací neplní kvóty a ohrožuje to jejich mzdu. Počáteční racionalizace blogerky, že je lepší mít nějakou práci než žádnou a že oni (Kambodžané) jsou na to zvyklí, oslabuje po pár hodinách další práce a bere za své po rozhovorech s dalšími pracovníky. Na otázku: „Jsi šťastná?" dostává Frida ke svému překvapení zápornou odpověď. Lidé ze sweatshopů nesnili v mládí o tom, že většinu z každého dne budou dělat ubíjející práci, aby dokázali vůbec přežít. To se ostatně i tak nemusí podařit. Mzda stačí na vyžití pro jednoho, při nutnosti živit děti či staré rodiče to tak už být nemusí. Ostatně jedna ze spolupracovnic vzpomíná na to, že její matka umřela na podvýživu ještě, když ji kojila. Diváci také uvidí násilné potlačení pokojné demonstrace zaměstnanců textilních továren, kteří žádají zvýšení své minimální mzdy na 160 dolarů měsíčně.

Dopad dokumentárního projektu neskončil odvysíláním

Anniken Jorgensen se stala po návratu aktivistkou a konfrontovala dokonce Aftenposten s tvrzením, že zobrazuje odlehčenou verzi podmínek ve sweatshopech. Sešla se pak se zástupci H&M, aby lobovala za zlepšení podmínek v jejich dodavatelských továrnách. V dokumentu je totiž několikrát nepřímo naznačeno, že v zobrazovaných sweatshopech se šije také pro známý švédský módní řetězec. Ten to popřel. „H&M je v Kambodži přítomno přes deset let a je to jedna z našich klíčových dodavatelských zemí... Od roku 2005 jsme součástí programu Mezinárodní organizace práce (ILO), Better Factories Cambodia, která usiluje o zlepšení pracovních podmínek v textilním průmyslu v Kambodži," uvedla značka pro francouzský deník  L'Express.

K tomu se vyjádřila pro Marketing Journal odbornice na pozadí textilní výroby v JV Asii a projektová koordinátorka kampaně neziskové organizace NaZemi, Ušili to na nás, Anna Lazorová:  „Nemohu říct, že továrny v dokumentu patřily do dodavatelského řetězce H&M. Dovolím si však tvrdit, že v továrnách dodávajících pro H&M jsou podmínky velice podobné. Kambodža je specifická tím, že v ní mzdy některých pracovníků v textilním průmyslu často nestačí ani na pořízení dostatečně nutričně výživné potravy, která jim dovolí dělat jejich náročnou práci. V dokumentu zmíněné úmrtí na podvýživu matky dnes dospívající dívky není nutně jen věcí starou 20 let, i dnes dělnice masově omdlévají přímo u strojů. V létě 2014 došlo také k několika úmrtím. Pro bližší zájemce o tématiku můžu doporučit rozhovor, který jsem dělala v říjnu s Kambodžankami, z nichž jedna pracuje přímo v textilní továrně za strojem "

Co dodate ... tohle je nutné vidět! Tak k nám doražte ve čtvrtek 6.10. od 18:00.

Zdroj: Petr Michl, Marketing Jurnal

Související stránky: