Každá věc a každá doba má svou hnací sílu. Koňské síly, parní stroje, dieselové motory a mnohé další. Pražská ochrana přírody a pak hlavně Středisko ekologické výchovy Toulcův dvůr (v začátcích Ekologické centrum) mělo Emilku Strejčkovou. Ženu nabitou energií, která mnohdy neuvěřitelné vize zhmotnila a dala jim tvář. Přesto, že v roce 2009 tato zakladatelka a ideová matka zemřela, je navždy přítomna v naší činnosti i areálu.

Zúžit však zásluhy Emilky Strejčkové o ekologickou výchovu pouze na vybudování ekologického centra a posléze i výjimečné mateřské školky Semínko by bylo zkreslující. Emilka Strejčková se narodila v roce 1939, vystudovala pedagogiku a výtvarné umění. Celý život ji však fascinovala příroda a přírodní prostředí. Nejvíc pak vývoj dětí v něm a tak do ochrany přírody vstoupila jako učitelka již v sedmdesátých letech, kdy vytvořila systém regionální ekologické výchovy pro žáky základních škol Prahy 10 (kolekci učebních pomůcek, publikace a kulturní pořady pro žáky, metodické listy pro učitele). V té době to bylo nejen zcela inovátorské a neobvyklé, ale i statečné.
Spolu s dalšími se v té době zasadila o biologickou rehabilitaci údolí Botiče. Když pak byly v osmdesátých letech vyhlášeny první pražské oblasti klidu – dnešní přírodní parky, zjistilo se, že areál statku (dnes Toulcův dvůr) je velmi přírodně pestrý a cenný. Asi zde se zrodila první myšlenka získat areál a vytvořit z něj středisko pro údržbu údolí a ekologicko-výchovný areál. Díky Emilčině obrovskému úsilí a jasné vizi se v devadesátých letech rozjíždí snaha o Toulcův dvůr naplno a výsledek dnes slouží desetitisícům dětí, rodin a návštěvníků ročně.
„Vždycky jsem Emilku obdivoval, jak s buldočí vervou jezdila na stovky jednání na úřady a vydupávala si svůj sen ze země. Nebyl to sen jen pro sebe, ale i pro děti a pro přírodu. Všimli jste si toho u ní také? Ona nemyslí na sebe, ale na druhé a pracuje pro druhé. Emilka má ještě jednu úžasnou vlastnost (nejen vytrvalost a odhodlanost), umí totiž pro svou věc nadchnout i jiné. To, co dokázala vybudovat z rozpadlého a velmi zchátralého areálu státního statku, je obdivuhodné a jsem přesvědčen, že nepřeháním, ale mnoho lidí by to nedokázalo,“ vzpomínal v roce 2008 na začátky Toulcova dvora Emilčin spolupracovník Aleš Kočí, dnes ředitel Střediska ekologické výchovy Divizna v Liberci.

Dlouholetou snahou Emilky Strejčkové bylo upozorňovat na narůstající problém odcizování dětí přírodnímu prostředí a napomáhat k jeho řešení fundovanějším odborným přístupem. Také za tento přínos získala v roce 1997 Cenu ministra životního prostředí. V roce 2009, jen pouhý měsíc po svých sedmdesátých narozeninách, Emilka Strejčková zemřela. Do poslední chvíle však pracovala pro Toulcův dvůr, environmentální výchovu a děti. Dnes by oslavila osmdesátiny. Největším dárkem bude pokračování v její cestě.

Děkujeme a s úctou vzpomínáme!